16. 10. 2017 Autor: startishard

Marek Hilšer: Finanční dary na kampaň přijímám jen od občanů. Nikomu jinému nemá být prezident zavázán.

Marek Hilšer, lékař, vysokoškolský pedagog, vědec a občanský aktivista. Od roku 2016 také kandidát na prezidenta.
Marka Hilšera jsme se v obsáhlém rozhovoru zeptali na zákulisí jeho kampaně, praktické otázky s kandidaturou spojené, ale i na kuriozity, které se dějí u petičních stánků.

Na první pohled pan Hilšer nepůsobí jako běžný politický kandidát. Nehovoří do detailů o politické scéně jako takové, spíše představuje svou myšlenku občanské společnosti a chce za každou cenu jako prezident zlepšit náladu mezi lidmi. Snaží se vyhýbat klasickým frázím a ve chvílích kdy vypraví příběhy, které zažil při diskuzích s občany, má v očích skutečnou radost. A právě to je možná nakonec to, co z něj může udělat černého koně celé volby. Jen musí nasbírat potřebný počet podpisů.

Dalo by se říci, že moje dovolená rovná se moje kampaň

Jak je možné skloubit funkci pedagoga na lékařské fakultě s funkcí kandidáta na prezidenta? Na první pohled jde o těžko slučitelnou věc.

Samozřejmě, není to lehké. Člověk jde ráno do práce, následně se zbytek dne věnuje naplno kampani. S tím souvisí málo spánku, času na manželku i žádný volný čas obecně.

Díky první odpovědi se nám nabízí otázka, jak to snáší vaše manželka?

Snáší to velmi statečně, ale je samozřejmé, že si představovala úplně jiný manželský život. Samotnou kandidaturu jsem oznámil velmi krátce po svatbě. Ačkoliv mě to nikdy předtím nenapadlo, okolnosti mě přiměly, abych to udělal takto krátce po svatbě. Nicméně – moje manželka mě v této činnosti podporuje. Dalo by se říci, že jsem od ní dostal svolení. A to i přesto, že to pro ni není jednoduché, jelikož svého muže obrazně řečeno ztratila, alespoň v časovém smyslu. Představa o manželství spočívá ve společně tráveném času, kterého se nám nyní moc nedostává. Ale věřím, že to zvládneme.

Jestli tomu rozumím dobře, žádné ústupky, co se Vaší profese týče, zatím nejsou. Stále vyučujete na plný pracovní poměr. To tedy znamená, že kampaň probíhá ve volném čase?

Zatím tomu tak je, s tím, že když je potřeba, čerpám dovolenou. Dalo by se říci, že moje dovolená rovná se moje kampaň. Samozřejmě ale počítám s tím, že pokud to bude pokračovat dál, tak si po jejím vyčerpání vezmu neplacené volno.

Jak na Vaši kampaň reaguje fakulta, respektive Váš zaměstnavatel?

Myslím si, že to většině připadá jako zajímavý nápad. Je mnoho lidí z fakulty, kteří mě podporují. Zatím jsem se nesetkal s negativními reakcemi. Ale je jasné, že je to pro všechny kolegy dosti nezvyklá situace. Jde o to, že se čtyřicetiletý člověk přihlásí jako kandidát na prezidenta, což znamená, že někteří lidé neví, jak k tomu (ke mně) přistupovat. Samozřejmě nepochybuji o tom, že by se našel i někdo, komu se moje kandidatura nelíbí. Takoví se ale otevřeně nevyjadřují. Spíše se to k člověku dostane oklikou.

Můžete nám popsat, jak vypadá den člověka, který na plný úvazek učí na fakultě? S tím, že se ve svém volném čase stará o kampaň?

Když bych rozebral dnešní den – Jako první po práci jsem šel na tento rozhovor. Až skončíme, tak půjdu na petiční stánek, kde budu zhruba do 19 hodin. Tento den je ukázkou toho jednoduššího. V dalších dnech mě čeká opět má pracovní doba. A poté například diskuze s občany v Příbrami, kam jsem byl pozván. Po večerech se pak běžně scházím se svými pomocníky, takže domů se dostávám pozdě večer, pravidelně kolem půlnoci.

Musím uvést jednu výjimku a to příspěvek od pana Dědka. Je k tomu zajímavá příhoda.

Považujete za výhodu nebo nevýhodu, že jste oproti jiným, výrazným kandidátům, zaměstnán na plný úvazek, což přináší výhodu každodenního kontaktu s lidmi, nebo byste radši byl kandidát „na plny úvazek“?

Výhoda to není. Je samozřejmé, že ti, co kandidují na sto procent, mají větší šance. Jelikož čas je v kampani klíčový. Ačkoliv je to jisté omezení, zatím nemohu jinak. Jsem normální učitel, pedagog, respektive výzkumný pracovník, takže by pro mne výpadek platu znamenal velký zásah do rodinného rozpočtu. A to si nemohu dovolit.

V jaké fázi byste opustil fakultu a začal se plně věnovat kampani? Existuje nějaký milník, od kterého jste připraven se vzdát svého zaměstnaní a bojovat za prezidentství na sto procent?

Stanovil jsem si, že tak učiním, až vyčerpám veškerou dovolenou. Případně ve chvíli, kdy se prosadím do oficiální kandidátky. Což znamená, že musím mít nasbíráno alespoň 50 tisíc podpisů. Pak jsem ochoten se kampani věnovat skutečně naplno, to jsou zhruba 2-3 měsíce do voleb, a požádat mého zaměstnavatele o neplacené volno. Kdybych se stal prezidentem, musel bych dát výpověď, i když se můj šéf nechal slyšet, řečeno s nadsázkou, že místo pro prezidenta by jistě ponechal.

Co pro Vás bylo na samém začátku nejtěžší? Bylo něco, co jste nečekal, co vás třeba šokovalo, nepříjemně překvapilo?

Ze začátku to tak těžké nebylo. Jako první velký zážitek považuji živý výstup pro DVTV, kdy jsem poprvé v životě měl 20 minutový rozhovor. A samozřejmě musím přiznat, že jsem byl docela nervózní. Těsně po ohlášení kampaně bylo dost důležité, aby ten rozhovor dopadl dobře. Proto jsem měl radost z toho, že lidé, kteří rozhovor viděli, řekli, že jsem nervózně nepůsobil.  Obecně tedy mohu říct, že ten samotný začátek byl více pozitivní, než jsem čekal.

Potkalo Vás i něco negativního? Co například zásah do soukromí?

Zatím to velký zásah není, občas mě na ulici někdo pozná a pozdraví. V tu chvíli samozřejmě začínám vnímat, že ta ztráta soukromí asi určitým způsobem člověka omezí, ale zatím jsou to samé pozitivní zkušenosti. Když jezdím s petičními stánky po republice, tak jsem překvapen, protože mi moji přátelé říkali, že se určitě setkám s agresivitou, ale to se zatím vůbec nestalo. Naopak, chodí za mnou velmi sympatičtí lidé. Například v Uherském Hradišti mi jedna paní přinesla spoustu moravských koláčku a dokonce i 2 lahve vína. Myslím si, že by si každý politik měl podobnou zkušeností projít. Z toho důvodu říkám, že petiční stánek je jakýmsi oknem do duše národa. Těch příběhů a názorů, které tam člověk vyslechne, je opravdu mnoho. Člověk se tak dostane do reality normálních lidí a má k nim blíž.

Byl nějaký příběh, který Vás vyloženě zaujal?

Ty příběhy jsou různé, nejčastěji jde o sociální příběhy, kterých je opravdu mnoho. Nicméně – nejčastěji lidé chodí s podporou, mnoho z nich chce mladého kandidáta. Někoho, kdo nebyl namočený v tom, co se tu odehrávalo od sametové revoluce. Nejčastěji u starších lidí, to je pro mě překvapivé. Chtějí kandidáta, který znamená změnu. A kterému mohou věřit. To je to krásné na tom osobním kontaktu při kampani u petičního stánku.

Jak je to s týmem okolo Vás? Kdysi jste uvedl, že Váš tým je složen z 5 lidí. Rozšířil se?

Stále je to podobné. Je samozřejmé, že se tu pár lidí vystřídalo, protože na začátku je nadšeno mnoho z nich, ale postupně nevydrží úplně každý, nicméně přicházejí zase další.

Víte o tom, jestli někdo z Vašeho týmu přešel do týmu některého z protikandidátů?

Tuším, že nikdo. Je to podobné i v týmech mých protikandidátů. Jsou lidé, kteří jsou s vámi od samého začátku –  a pak je prostě část, co se promění. Nicméně, co bych rád řekl, tak v tom mém týmu jsou všichni dobrovolníci. Jsou to lidé, kteří mi věří a myslí si, že je dobře, aby byl ve volbách člověk, jako jsem já. Obětuji tomu svůj volný čas.

Znamená to tedy, že v týmu nemáte nikoho placeného?

Ne, nemám. Platil jsem jen pár brigádníků u stánků, zbytek je nehonorovaný. Někteří lidé se mi i sami hlásí. Například natočí video, ve kterém se mnou sympatizují. Takže mi tímto způsobem vypomáhají. Ale jak jsem řekl, to jádro týmu je 4-5 lidí, všechno dobrovolníci. Díky tomu jde vše pomaleji. Dobrovolníci logicky nemají tolik času jako profesionálové, které bych platil na plný úvazek. Na druhou stranu je to autentické a nejedná se o žádnou marketingovou hru.

Jak často se se svým týmem potkáváte?

Hodně komunikujeme přes sociální sítě (Skype, Facebook), osobní setkání je většinou dvakrát do týdne.

opravdu veškeré příspěvky na můj účet jsou téměř výhradně tvořeny občany, nikoliv sponzory.

Četl jsem jiný rozhovor, kde se Vás ptali na financování kampaně. Řekl jste, že si přejete, aby byla celá kampaň financována občany. Daří se to?

Zatím ano. Ještě jsem nesháněl žádného sponzora. Myslím si, že jsem doposud vybral dohromady asi 250 tisíc z toho, co mi poslali občané jako drobné příspěvky.

Znamená to tedy, že žádné sponzory zatím opravdu nemáte?

Musím uvést jednu výjimku a to příspěvek od pana Dědka. Je k tomu zajímavá příhoda. Mám jednoho bývalého studenta, který mi fandí. Jednoho dne se rozhodl, že zavolá panu Dědkovi, protože viděl, že podporuje různé politiky, například pana Drahoše. Zavolal mu, respektive jeho sekretariátu a tam se zeptal, jestli by pan Dědek nepodpořil jistého kandidáta, čili mě. Pan Dědek se skutečně asi po týdnu ozval, že bychom se mohli setkat osobně. Řekl jsem si, proč ne, protože pan Dědek se zdá jako podnikatel, který je velice schopný a slušný, věnuje se charitativní činnosti a dalším zajímavým projektům v krajích. Společné jsme se pak bavili asi hodinu a půl i s jeho společníkem. Ta schůzka byla příjemná, nicméně v některých věcech jsme se neshodli.

Můžete říci v jakých?

Byl to soukromý rozhovor, takže bych nerad zacházel do detailu, ale šlo o pohled na věc, jak by měla být vedena tato zem. Já jsem spíše zastánce občanské společnosti, zatímco z jejich strany, myšleno z pohledu velkých podnikatelů, existuje představa, že by se stát musel řídit jako velká firma. Na tomto jsme se úplně neshodli, ale spíše šlo o přátelský rozhovor, kde jsme si vzájemně řekli názor na tuto věc. Shodli jsme se, že politika se musí dělat slušně. A že by měla být službou pro občany. Akorát mám jiný pohled na způsob, jak k tomu dojít.

Po té schůzce Vám tedy pan Dědek poslal nějaké peníze?

Abych tedy dokončil původní otázku, pan Dědek a jeho společník po týdnu poslali každý 50 tisíc korun, což je ale v podstatě symbolická částka. Například můj spolužák, který není nikterak movitý, mi neváhal poslat 20 tisíc korun. Toto srovnání uvádím z toho důvodu, abych poukázal, že opravdu veškeré příspěvky na můj účet jsou téměř výhradně tvořeny občany, nikoliv sponzory.

Můžeme se bavit třeba o určité daňové asignaci, člověk by mohl ze svých daní přispět nějakou částku, limit by byl samozřejmě stanoven

Počítáte s tím, že byste oslovil pana Dědka ještě jednou, nebo jiné sponzory, pokud byste opravdu potřeboval finance na kampaň?

S tím zatím nepočítám. Doteď se mi podařilo v kampani udělat velký kus práce i s minimálními náklady. Víte, proč to dělám? Z toho důvodu, že jednou z mých prezidentských vizí je více zapojit lidi. Říkám tomu občanský způsob financování kampaní. Myslím si, že velká část problémů, které souvisí s korupcí v politice, vyplývá z toho, že politici jsou závislí na nějakých velkých sponzorech nebo lidech, co stojí v zákulisí. Na to, aby politik mohl dělat kampaň, aby mohl dělat politiku a strana mohla fungovat, jsou potřeba peníze. Ale v momentě, kdy v pozadí stojí netransparentní lidé – či sponzoři, kterým potom musí ti politici být nějakým způsobem vděčni, vzniká problém.

Může dojit na velké střety zájmů. Myslím si, že moje vize by měla směřovat k tomu, že by se politici měli od těchto vazeb postupně odříznout a měli by být mnohem více závislí na občanském financování.

Na druhé straně si na to musí zvyknout občané. Je to o určité změně mentality, což je samozřejmě na dlouhou diskuzi a dobu. Je to proces, který by měl někdo začít a za touto myšlenkou jít. Ať už si vyberou jakoukoliv stranu – ČSSD, TOP 09, ODS, kohokoliv – tak by jim měli přispět. Čím vice lidí to takto bude pojímat, klidně s příspěvkem po stokorunách, tisícovkách, tak když se spojí kapky, je z toho velká řeka, oceán a politici se stanou nezávislými na financích od konkrétních zákulisních hráčů a můžou se tak spolehnout na veřejnost. Je to samozřejmě vize, ale má smysl za ní jít.

Idea je to zajímavá, ale je skutečně reálná? Obecně platí, že vyhrávají strany, které mají nejvíce peněz na kampaň. Nemluvě o opaku, že dneska vlastně strany spíše uplácejí voliče, nežli naopak.

To vyplývá z toho, že jako občané nejsme ještě příliš zvyknuti na občanský model. Díky tomu, že budou občané více zapojení, budou více přemýšlet o politice a o tom, co se děje. Samozřejmě vím, že to není možné najednou.

Má otázka směřovala k tomu, jestli je reálné uvažovat o prezidentství s takovou myšlenkou ve chvíli, kdy na to lidé, jak říkáte, ještě nejsou úplně připraveni.

Proč by ne, mnoho velkých idejí se na začátku zdálo jako nereálných. Například volební právo žen, věc, která se kolem roku 1900 mohla zdát jako naprosto utopické. Ženy byly v politice dlouhodobě méněcenné. Na začátku byla nějaká myšlenka, která se zdála jako naprosto nerealistická a postupem času, když se za ní šlo, se výsledku docílilo. Podobně jako u nás. Mohu říct příklad, když se bavíme o těch financích, třeba takový transparentní účet, ještě relativně nedávno v politice nebyl. To je věc, která se začala prosazovat velmi pozdě, ale dnes už je to samozřejmost. Tohle je rozhodně myšlenka, kterou je třeba následovat, není možné na ni rezignovat. A pokud chceme demokracii u nás kultivovat, tak by se měla budovat větší důvěra v politiku jako takovou.  A jak říkám, není to otázka roku či dvou, je to otázka daleko větší změny mentality.

Můžete tu myšlenku finanční podpory trochu více rozvést z praktického hlediska?

Můžeme se bavit třeba o určité daňové asignaci, člověk by mohl ze svých daní přispět nějakou částku, limit by byl samozřejmě stanoven. Tuto určitou částku z daní by tak mohl přímo poslat na to, co ho zajímá – kulturu, sport a tak dále, což může občany motivovat, aby i více kontrolovali politiky.

Chápu tedy dobře, že byste byl obecně pro snížení limitu na výdaje pro volební kampaně?

Ano, rozhodně bych to reguloval tak, aby ta hra byla férovější. Aby to nebylo tak, že přijde nějaký miliardář a defacto si koupí stranu a potom ovlivňuje velkou část politiky jen díky tomu, že má finance.

To přeci není demokracie. Ono to potom umožňuje i daleko snažší vstup dalších subjektů do politiky, protože co nás dneska trápí – především to, že v politice nejsou nové tváře, nové strany. Jsou tam často lidé, kteří se zde pohybují více než 25 let. Naopak – když chce někdo s politikou začít, je pro něj velice těžké tomu, co je zavedeno, konkurovat.

Finanční regulace, i když to je nehezké slovo, takže spíše nastavování pravidel, by v tomto mohlo určitě pomoci. Rád říkám, že je to podobné jako když si vezmete Gaussovu křivku. V politice, nebo ve společnosti, jsou lidé, kteří budou vždycky slušní v tom jednom kraji a budou to dělat férově. Je jich asi menší část, ale jsou takoví. Pak je tam nějaký šedý průměr, který se bude chovat podle toho, jak jsou nastavena pravidla. Takže když na ně nebude vidět, dost možná budou podvádět, nebo zneužívat postavení. Naopak když zavedete pravidla a věci budou transparentní, tak se prostě budou muset chovat slušně. No a pak je tu samozřejmě poslední skupina, která se vždy za všech okolností bude snažit hledat okolnosti, jak ta pravidla obejít. Proto si myslím, že tento princip platí.

V komunální politice můžete změnit třeba to, kde bude kanalizace. Nebo jiné praktické věci, ale jako prezident můžete změnit náladu ve společnosti

Je pro Vás částka, kterou jste doposud získal na kampaň očekávaná, nebo je to méně?

Jsem překvapen, že jsem vybral tolik peněz. Hlavně na člověka, který nebyl prakticky příliš znám. Může se to zdát možná jako malá částka, ale když si uvědomíte ten dopad, to jak mě dnes lidé vnímají, tak si myslím, že za tu malou částku, bez jakýchkoliv PR agentur a jiné reklamy, se podařil poměrně velký kus práce. V anketě iDnes jsem již 3x zvítězil v hlasování čtenářů o nejlepší odpověď na danou otázku pro prezidentské kandidáty. V anketě Prezident 21 jsem na 6. místě – a co se samotných kandidátů týče, pak jsem dokonce na 3. místě. Zkrátka je to tak, že když objíždím ty petiční stránky, jsem pro lidi poměrně znám. Čili i za málo peněz se podařilo dostat mé jméno do povědomí lidí.

Je tedy zřejmé, že Vaše názory u voličů zaznamenávají velký úspěch, viz ankety, které jste zmiňoval. Zdá se tedy, že největším problémem je tak stále ne tak velké povědomí lidí o Vás, jak by kandidát na prezidenta potřeboval.  Kdyby teď tedy přišel sponzor a nabídl Vám velkou kampaň, skutečně byste odmítl?

Skutečně ano. Já jsem již na začátku řekl, že víc jak půl milionu nepřijmu. V opačném případě bych zradil svou vizi, o které jsme se bavili.

To byste sice asi zradil, ale zase je to možná jediná možnost, jak se tím prezidentem stát?

Ano, to máte sice pravdu, ale když hlásám nějaký princip, tak si za ním musím stát, pokud bych ho nedodržoval, ihned bych ztratil důvěru lidí a nemohl si vážit sám sebe.

Tomu samozřejmě rozumím, otázka, kterou si kladu, jestli je možné s tímto principem pomýšlet na vítězství?

To je samozřejmě správná otázka, já nevím, ale rozhodně mi jde o to, abych tento princip prosazoval. Pokud jste o tom přesvědčen, tak ho musíte dodržovat bez výjimek. V momentě kdy ho nedodržíte, dostáváte se k politickému pokrytectví. Což je něco, co mě štve možná ze všeho nejvíce – politické pokrytectví. Říkat něco a dělat něco jiného. Doufám, že se mi to nikdy nepřihodí. Pokud si za tou myšlenkou nejdete pevně, ztratíte důvěru lidí a pak to vlastně ani nemá smysl dělat.

Kolem politiky jste delší dobu kroužil, ale jako přímý vstup do ní jste si vybral rovnou nejvyšší ústavní funkci. Nenapadlo Vás, začít nejprve třeba v komunální politice, sněmovně? Proč rovnou prezident?

Dlouhou dobu jsem se pohyboval v akademické politice. Byl jsem členem předsednictva akademického senátu 1. Lékařské fakulty. Následně jsem byl i předsedou tohoto tělesa, což je místo kde působil například i pan profesor Pafko a další významní lidé. Takže jsem se politice věnoval, jen ne té „klasické“. I když jsme třeba organizovali protesty proti – řekněme skryté privatizaci fakultních nemocnic, což už byla ona klasická politika. Tudíž jsem byl na druhé straně barikády jako aktivní občan, který se snaží upozorňovat na některé problémy, které jsou důležité. Dalo by se říci – určitým způsobem kontrolovat politiky. Myslím, že přichází v životě určitá fáze, kdy si člověk řekne, že dozrál, aby se mohl do té „klasické“ politiky zapojit a především – člověka přestane bavit neustále jen někde běhat a nemít možnost žádným zásadním způsobem ty věci ovlivňovat.

Proč ale rovnou ta prezidentura? Nemyslíte si, že v té komunální politice toho reálně můžete jako aktivista změnit více, než prezident?

V komunální politice můžete změnit třeba to, kde bude kanalizace. Nebo jiné praktické věci, ale jako prezident můžete změnit náladu ve společnosti. To je pro mě hodně důležité, jako pro člověka, který se považuje za idealistu. Pro mě jsou slušnost, etika a charakter v politice klíčové body. A to si myslím, že je úloha právě prezidenta. Abych ale odpověděl, proč právě kandidatura na prezidenta –  je to tak, že jsme s přáteli řešili dlouze volbu prezidenta, v té době byly 2 roky do voleb a přemýšleli jsme, koho nám může tato politická scéna nabídnout. Z toho nám vycházel Miloš Zeman, možná někdo od pana Babiše, byť se ukazuje, že pan Babiš zřejmě nikoho nepostaví, jelikož to vypadá, že je nějakým způsobem asi propojen s panem Zemanem, no a dále nám z toho vycházel zástupce nějaké politické strany. Ale již tehdy jsem si říkal, že ani ti nebudou mít odvahu někoho reálně postavit proti Miloši Zemanovi. Chyběl nám tam tedy občanský kandidát. Někdo z naší generace, čtyřicátník, který by přivedl svěží vítr do oné volby s těmi myšlenkami, o kterých jsem mluvil. To nám v našem výčtu skutečně chybělo, a proto jsme si nejprve řekli, že zkusíme někoho oslovit.  Nikomu se do toho úplně nechtělo a přemýšleli jsme, jestli se najde vůbec člověk, který tu hozenou rukavici zvedne. Já jsem tedy řekl, že do toho půjdu, protože jsem měl opravdu obavy o to, kam se naše země ubírá, jak se posouvá na východ a jak probíhá privatizace politické moci. Ta tady samozřejmě v nějaké míře byla vždy, teď ale dle mého názoru začala vyloženě gradovat. To jsou fenomény, které mě zneklidňují, a říkal jsem si, že by bylo fajn mít prezidenta, který bude skutečně nezávislý a bude odpovědný pouze a jenom veřejnosti, která ho zvolila. Nikoliv žádným zákulisním hráčům, jako třeba pan Kellner a další.

To jsou ty myšlenky, které stáli za mým rozhodnutím, byť jsem jinak spokojený člověk s hezkým zaměstnáním, ale boj za tyto myšlenky mi za tu snahu rozhodně stojí.

Nedávno třeba přišla taková milá paní, asi osmdesátiletá, chvílí jsme si povídali a pak mi říká: „Pane doktore, kdybych byla mladší, tak bych se o vás ucházela.“

Stál byste vůbec o podporu nějaké politické strany?

Přiznám se, že kdyby to měla být jen jedna strana, tak nejspíš ne. Kdyby jich bylo více, a byly by to demokratické strany, tak ano. Myslím si, že správný prezident by měl být nestranný.

Nemrzí vás, že v tomto směru to teď tak trochu „převzal“ pan Drahoš, kterého již podpořilo několik stran?

Já jsem ani nepočítal s tím, že by mě nějaká politická strana podpořila, protože nejsem jejich člověk. Mě nikdo nepřemlouval, o kandidaturu jsem se přihlásil sám.

Můžete říci, že neproběhla ani žádná jednání o podpoře?

Ne, nikdy. Jsem občan, který se rozhodl a tu důvěru a podporu si získávám až postupně teď. Ale není to tak, že by mě někdo přemlouval, jako asi třeba pana Drahoše. Což samozřejmě není žádné tajemství, protože on sám se takto na začátku vyjadřoval – že není rozhodnut, a že si to ještě promyslí. Z toho se dá odvodit, že za ním asi někdo chodil a snažil se ho ke kandidatuře přemluvit. Jestli to byli nějací politici, to samozřejmě nevím. Nicméně pro ně asi bude pan Drahoš přijatelnější, protože pro ně bude v jistém ohledu čitelnější, možná nebude tak energický v prosazování některých myšlenek, o kterých mluvím já – zejména kultivace politiky. V tomto ohledu si tedy dovedu představit, že politické strany podpoří logicky spíše jeho.

Je nějaká skupina, člověk, od kterého byste podporu vyloženě uvítal?

Určitě bych uvítal podporu senátorů, především těch nezávislých.

Jednáte o podpoře s konkrétním senátorem?

Zatím ne, ale do budoucna to není vyloučeno.

Nabízí se otázka, jestli pro Vás současná kandidatura na prezidenta není spíše způsob, jak se dostat do povědomí lidí. Ať pro ty další prezidentské volby, nebo jiné, například senátní? Samozřejmě za předpokladu, že byste se nestal nyní prezidentem.

Musím se přiznat, že jsem o tom takto od samého počátku neuvažoval. Opravdu mi šlo o současnou prezidentskou volbu – zúčastnit se jí. Vážným způsobem, samozřejmě, abychom mohli hájit právě některé klíčové hodnoty. To byl ten skutečný úmysl. Postupem času mi ale stále více lidí říká, že bych měl pokračovat dále, že pro ně není nakonec ta prezidentská volba klíčová tolik, jako spíše to, jak to bude pokračovat i po ní. Samozřejmě, pokud to myslím s těmi myšlenkami, o kterých jsme se bavili, vážně, tak člověk musí zůstat věrný a nemůže to být tak, že když neuspěje, tak je opustí. To nejde, to bych opět rezignoval na své hodnoty. Z tohoto důvodu by se člověk i v případě jedné prohry měl snažit dále. Jak bych ale případně pokračoval, to zatím skutečně nevím. O tom budu uvažovat až po volbách a třeba ani nebudu muset.

Odlehčeme závěr – jaká byla nejkurióznější věc, které jste musel v průběhu kampaně zatím čelit?

Nedávno jsem měl zajímavou zkušenost s policií v Novém Jičíně, kde mě, dá se říci, tak trochu fyzicky napadli, nebo inzultovali. Nebylo to nějak šílené, jen mi vyrazili mobil z ruky a kroutili mi zápěstí, protože když jsem byl se svým stánkem na náměstí, přijeli tam asi tři strážníci, a vlastně moc nechápali, proč tam jsem. Argumentovali tím, že tam nemám co dělat, protože to je majetek obce. Já jsem říkal, že petiční stánek podle zákona nemusí mít ohlášen zábor, nicméně se později ukázalo – podle jejich argumentace, že o tom opravdu nemají moc přehled. Takže to je taková jedna negativní kuriozita, ale jinak musím říct, že kromě té časové náročností a mála spánku, je to vlastně hrozně příjemné, protože mi řada lidí vyjadřuje skvělou podporu, posílají mi hezké dopisy. Takže je to věc, která mě nesmírně posiluje, ale logicky také zavazuje a dává mi naději, že to, co dělám, není marné.

Jak je to s lidmi, kteří chodí na stánek? To musí být také občas spousta vtipných příhod?

Ano, je pravda, že nejvíce těch kuriozit se děje právě na tom petičním stánku. Nedávno třeba přišla taková milá paní, asi osmdesátiletá, chvílí jsme si povídali a pak mi říká: „Pane doktore, kdybych byla mladší, tak bych se o vás ucházela.“  Takže mě začala tak trošku balit, takovým ale samozřejmě důstojným způsobem, až jsem se trošku červenal.

Šel byste do celé kampaně znovu?

Určitě ano, pokud by mi to dávalo smysl, tak jako nyní.

A vaše manželka?

Ta mi řekla, že mam jenom jednu možnost, takže uvidíme 🙂

Podobné články